Když orel hodlá oslovovat i oslavovat orlici Akta O s divokou orlicí

mezi nebem a zemí vzniká představení proudů proudící

když orlík miluje jako 2 live crew bez zábran orlíkovou

proudy vášně nezastaví cenzura ani ostražitou sovou

příroda je moudrá matka a sova sečtělá knihomolka

vyberte si jestli fandí orlí akrobacii nezbedná takzvaně hybná holka?

funky s cherry povalenou ve sněhu a stoupání vpřed jak Švýcarská linka

lokomotiva se vyškrábe s vagóny na povrch, kde nezůstává rovinka

funky posiluje spoje jako v cherry ve sněhu nadívaná müsli tyčinka

trénink s orlí lehkostí dvě ruce hladí její šarm zůstane ukázková slečinka?

žádná verbež drůbež loupež slepička nebo nápovědní slepá hůlčička

je neštěstím, když disponuje okoralou duší jako okoralá kůrčička

TOHLE BY MOHL TISKNOUT i trade mark kdysi juvenilního juvenila J. G. nejenom J. T.??

JOHANN GUTENBERG

☼   baj vočko 9.10.1400  MOHUČ     ♂    3.2.1468   MOHUČ, ÚHLEDNĚ SI LOŽE USTLAL 2.2. A ZASPAL SVOU DOBU A PŘEDBĚHL SVOU DOBU S VYNÁLEZY, KTERÉ ZAPSALY JEHO SPOLUÚČAST:

Vynález knihtisku znamenal pro lidstvo víc než Kolumbovo objevení Ameriky.

*

Časného zářijového jitra roku 1442 pracoval v malém příbytku před hradbami města Štrasburku asi pětačtyřicetiletý vycepovaný technik. Oknem, jež vedlo do dvora kláštera svatého Arbogasta, dopadly na měděnou desku paprsky nízkého slunce a rudě ji zažehly. Když odložil rydlo a zvedal se od stolu, otevřely se za jeho zády těžké dubové dveře.

„Smím dál, mistře Gutenbergu?“ tiše se zeptal mnich v tmavém hábitu jako jezinka bezinka nebo několik jb jezinek bezinek Smolíčka pacholíčka.

„Jaké novinky přinášíte z kláštera, představený fotře Eusebio?“ obrátil se k němu Gutenberg. „Připravili se už bratři na startovní čáru k závodům?“

„Všichni jsou plni očekávání,“ odvětil mnich pohotově připraven. „Dva nejlepší písaři sedí už u svých pultů a čekají, až otec Hieronymus dá znamení. Však už je tu jeho silueta předzvěstná.“

„Mistře Gutenbergu,“ začal Hieronymus ještě ve dveřích. „Prohlásil jste, že novým způsobem popíšete padesátku archů pergamenu dřív, než dva mniši dokončí dvacatero archů. Trváte-li na tom, dejte se do práce.“

„A který text jste si vybral, monsignore?“

„Prvý žalm. Tedy padesátkrát prvý žalm,“ odvětil sebevědomě a obrátil se už už ke dveřím.

Gutenberg nepospíchal se zadáním. Zahleděl se do otevřeného okna a nechal ve své hlavě odvíjet sled vzpomínek na to, jak pomalu a těžce se z nápadů rodila konečná podoba vynálezu pro štěstí čtenářů. Vzpomněl si na okamžik, kdy ve vinařském lisu poprvé uzřel svůj budoucí knihtiskařský lis. Toť byla jen otázka dovedného zacházení a úpravy již známého zlepšováku, ale co se například natrápil s písmenky. Pro každý znak bylo třeba ručně vyřezat z ocele jakési razítko prototypu, které pak vyrazil do měděného bločku. Tím vznikla matrice, do které odléval potřebný počet liter. Anebo liteřina, kolik zdraví utratil po nocích temných, když zkoušel při svíčkách nejvýhodnější skladbu sazby. Hodiny a hodiny ustavičného dumání nad rébusem. Aha. Konečně mám tu barvu, která nesměla zůstat ani příliš řídká, aby nestékala, ani hustá, aby se dobře chytla na řádcích, pátračka jako s rafinovaným Vacátkem, hledání nových cest a zavrhování špatných, den po dni, rok za rokem.

„Měli bychom začít hbitě, mistře,“ připomněl mu bistro znalec Eusebius. „Mniši dole jsou již v plném pracovním nasazení.“

Gutenberg si šáhl po Bibli, z níž měl vysázet požadovaný žalm. Měl rád tu knihu, byla to dokonalá umělecká práce, vazba, složení, ingredience jako inspirace. Líbily se mu všechny drahocenné knížky, které vzešly z písáren klášterů; stránky z hadrového papíru nebo pergamenu perfektně popsané seříznutým rákosem, pery z husích, labutích, havraních či krůtích brků, drobounkými štětečky iluminátorů vymazlené nádherné iniciály, to vše z nich činilo skvělá umělecká potěšení nejednomu pastevci svých smyslů. Tyto knihy představovaly hodnotu celého ekonomického statku, stáda dobytka nebo výstavního domu jako je ten tančící opilec u Vltavy. Však si vzácné a drahé exempláře chránil majitel řetězem, kterým byly zaopatřeny ke čtenářskému pultu.

Konečně přistoupil Gutenberg k sazečské kase a začal vybírat typy písmenek. Eusebius, který roztíral barvu, se vyklonil z okna a zavolal na Hieronyma: „Jak jste pokročili daleko?“

„Máme už čtyři,“ zaznělo odněkud zdola, „a pátý a šestý na sebe nedají dlouze čekat. A jak jste daleko vy?“

„My teprve (do prkýnka vinařického poznamenaného notně divokým vínkem) začínáme,“ odvětil Eusebius po pravdě.

Zatím se pod okny seřadila tlupička mnichů, připravených oslavit zdar svých přičinlivých bratří v akci.

Právě když Gutenberg a Eusebius opatrně snímali z lisu prvotní arch, ozval se zdola pokřik: „Šestnáctý, hurá!“ Eusebius přistoupil k oknu, zvedl arch do výše a křikl mnichům: „První!“ Odpovědí mu byl houževnatý smích hurónsky podaný.

„Kdyby věděli, že jsme nyní prakticky vzato hotovi, tolik by nejásali zhurta,“ řekl Eusebius. Příprava jim vskutku zabrala ponejvíc podílu času. Ručně vybírali literky z přihrádek kasy, z nich do dřevěného sazadla skládali řádky a určitý počet řádků svazovali do sloupce. Dva takové sloupce oddělené úzkou mezerou tvořily stranu. Sazbu museli zaklínovat fofrem do rámu, upevnit do lisu, natřít pomocí tampónů černou rakvičkovou barvou a vyhladit ji na pergamen. Sám tisk pak ubíhal už jako brnkačka trnky brnky.

Když dav pozdravoval osmnáctý arch čile na svět – houf mnichů se rozmnožil o čumílky z okolních domů veřejných občanských a hazardních též – sestoupil na dvůr Eusebius a nesl pod paží padesát pergamenových archů. Na každém z nich byl napsán první žalm, a to neobyčejně pohledným, stejnoměrným krasopisem strojově přesným. Lidé si je s úžasem prohlíželi, nejprve bez jediného slova, pak se však rozproudil příval dotazů, který přerostl ve vzrušené debaty v davu. Obdiv se rázem měnil v závist a hlubokou nenávist. Ozvaly se dokonce výkřiky typu: „Podvrh, tohle svinstvo!“ „Ďáblovo učení, umění, sémě!!!!!!!!!!!!!!“ Nato se dav pohnul ke Gutenbergovu domu a za křiku „Davaj sem to ďábelsky přesné zařízení! Půjde ihned do ohně!“, vrazil dovnitř silácky, vyvrátil dveře dílny a začalo zběsilé pustošení. Když bylo po všem, válely se po zemi v rozlité barvě rakvičky cáry pergamenu, rozštípnutý lis, sazadla i Gutenbergova prudce pošlapaná pýcha – zařízení na odlévání písmen – a pod oknem se v prachu válely litery první Gutenbergovy sazby.

Gutenberg spořádaně mlčky opustil dílnu, kůlničku na dříví toho času nepřejícného. Pocit štěstí, který ještě zcela nedávno tak intenzívně prožíval, naráz vymizel. Později vzejde z rukou poloslepého Gutenberga slavná dvaačtyřicetiřádková Bible, jejíž krása bude soutěžit s nejkrásnějšími rukopisy ohromující hodnoty a před níž se pokloní celý kulturní svět. Ale již nikdy holt nezažije onen pocit plného uspokojení jako v ten den, kdy zvítězil nad dvěma písaři. Jen on si tehdy uvědomil, že je to výhra dalekosáhlého významu.

Před očima mu probíhalo všecko to, co předcházelo jeho triumfu. Mládí vpřed strávené v Mohuči, učednická léta Páně ve Štrasburku, práce rytce a zlatníka, pečlivost na denním pořádku, která mu vštěpila cenné podněty a pomohla mu zajistit drahocenný vynález. Vzpomínal na nespočetná ruční zrcadla a skříňky s tepanými ozdůbkami a rukojeťmi zdobenými výhradně drahokamy, které vzešly z jeho rukou. Vybavovaly se mu četné návštěvy klášterních písáren, v nichž obdivoval mnichy opisující trpělivě knižní rady. Byli mezi nimi skuteční machři, kteří psali a malovali stránku za stránkou od rána brzkého do večera úmorného, týden po týdnu, měsíc po měsíci, čtvero ročních období stále za účelem jednoho bojového úkolu. Protože opsání Bible trvalo písaři bratru rok i více roků. Teprve potom se mohla svázat do jemně vydělaných kůží s nádherně vytlačenými reliéfy; desky byly často osázeny drahokamy, opatřeny tepanými sponami a v rozích zpevněny zlatými plíšky. Tak se vyráběly knihy celá dlouhá staletí. Každá z nich byl nezaměnitelný originál a její cena byla tak vysoká škola, že si ji mohli dovolit jen ti nejsolventnější vrstvy obyvatel. Znalost čtení a psaní se tak omezovala na nejužší okruh vzdělanců, kteří tvořili ve středověku zcela uzavřenou, většinou církevní duchaplnou komunitu.

Nyní však končila doba svalnatých rytířů, kteří se dovedli ohánět mečem jako ocasem kočka, ale na dokument místo podpisu otiskovali toliko svůj zašpiněný palec, končila doba mnichů, kteří jedině znali „to obtížné umění“ číst a psát a počítat. Nastupovala generace X Faktorů a po ní renesance. Zprvu se ohlašovala jen skromnými vlaštovkami vědeckých pojednání v knihách, novými spisy o lékařství, matematice a astrologii, jež po středověkém anamnézovitém umrtvení lidského myšlení měly nahradit spisy antických autorit a církevních otců představených. Vytvořila ideál „hominis universalis“ – všestranného človíčka – jen co se do něj vejde, který by ovládal několik jazyků, uměl zahrát na několik hudebních nástrojů a orientoval se ve věcech politiky, byl dobrý šermíř i zdatný kšeftař, byť zatím ne s naftou naftař a rejdař.

Rozvíjela se technika, hornictví, hutnictví, barvířství, obchodní konexe pronikaly stále do postupnějších dálek či na vyšší obrátky do širších dálek. Svět zažil první „informační explozi“; a na pořad dne nadešla potřeba vhodného prostředku k šíření zaručených zpráv, rychlejšího a flexibilnějšího pomocníka, než jaký mohly poskytnout písárny klášterů nebo rozmnožovny nemnohých nakladatelů.

A byl to Gutenberg, který jako jeden z prvních zavětřil a zároveň i umožnil takovou potřebu. Proto také on věděl, že vítězství nad dvěma klášterními písaři bylo vítězstvím pokroku s převahou.

A likvidace tiskárny hrstkou potupných zpátečníků? Každá pokroková věc si musí probojovat na světě svou pozici a zaostalé a odumírající se vždycky brání způsobem odpovídajícím jejich neblahé úrovni – bezmocnou huntující křečí.

Když Gutenberg po likvidaci tiskárny opouštěl Štrasburskou pověstnou křeč a odcházel do Mohuče, kde doufaje, že nalezne příznivější klima pro svoje převratné pokusy, trpkost vyprchala a v jeho duši se usídlil klídek. Věděl, že zpustošení jednoho díla neznamená záhubu samotné myšlenky, která dílo počala na světě.

Budoucí léta mu dala také za pravdu. Do Mohuče se sjížděli z celé Evropy impresoři, tiskaři, rytci i chlápkové, kteří ničím nebyli a nic dohromady neuměli, ale zato chtěli na základě Gutenbergova vynálezu rychle bohatnout jako bobtnají fazole na slunci. Některým se to i fikaně podařilo. Gutenberg vyučil ve své dílně tolik tiskařů, že se mohl tiskařský kumšt následně šířit volně po celé Evropě.

Patří k historickým nejasnostem, že vlastně k rozšíření knihtisku, vynálezu předurčeného k vzájemnému dorozumívání lidí a jejich zlepšování vztahů z principů lepšího poznávání, přispěla válka. V Mohuči se střetli dva biskupové – Adolf Nasavský, sesazený papežem i císařem, a Dětřich von Isemburg, který ho měl vystřídat. Ve sporu projevili oba biskupové pramálo křesťanské pokory k bližnímu svému a servali se do krve o teplé bydlo, jak nedobré mravy káží, až nakonec Adolf Nasavský poručil svým žoldnéřům podpálit Mohuč ze všech světových stran. Město vyhořelo a v něm i Gutenbergova dílna. Učedníci, tovaryši i příští mistři se rozprchli po celé Evropě a šířili výdobytky knihtiskařského umění všude, kde se zrovna usadili.

S rozšířením knihtisku se stala Bible přístupná širším masám zvědavců o duchovno. Pár let po vydání Gutenbergovy německé verze Bible vyšla latinská, pak následovaly jiné. Po roce 1500 uměli tisknout knížky v celé Evropě –a nezůstalo jen u Bible. Počet lidí, kteří se naučili číst, se rapidně zvedal. Tiskařské umění se šířilo jako hip–hop i do zámoří. Roku 1531 vznikla tiskárna v Mexiku, 1556 v Indii, 1590 v Japonsku, 1639 v dnešních USA.

V českých zemích byla vytištěna první knížka v Plzni, já si na ní náhodou vzpomínám. Školní vědomosti napovídají šeptem, že to byla Kronika trojánská (1468). Jméno knihtiskaře se nikdy nepodařilo vypátrat, říkejme mu třeba Bolek Bond. Ale již devět let předtím vyšel v témže městě malý, celkem nevýznamný tisk, který tu spáchal také neznámý kočující knihtiskař s divokou krví a povahou. Těchto prvotisků, které vznikly před rokem 1500, se u nás doma zachovalo jednatřicet.

Čtyři země a sedmnáct měst si osobovaly domovské právo na vynález knihtisku. Pro nás je zajímavý nárok francouzského Avignonu, kde měla první tištěná kniha vylézt na světlo z dílny pražského rodáka Prokopa Waldvogela, jeho jméno je akční šifra zřejmě jak vyšitá. I naši předkové se pokoušeli osvojit si slávu vynálezu pro naše země, sáhli po Gutenbergovi a chtěli z něho učinit „slavného rodáka“. Již roku 1570 psal učitel na pražském učení vysokém, magister Tomáš Mitis: „Já slyšel náhodou od úst svého krajana, básníka a kronikáře z horního města Kutné Hory, že vynálezce knihtisku anebo aspoň jeho pomocníci z Čech pocházeli, neboť řízkové Čechové, vyznačujíce se čilým a vynalézavým duchem, přicházeli v hojném počtu do Mohuče…“ Sice lichotivá, leč dost chybná úvaha.

V Pamětech města Kutné Hory z roku 1675 dokazuje Hans Kořínek, že Johann Gutenberg byl kutnohorský rodák, a „aby čest své vlasti uchoval“, psal se prý Kuttenberger, čili Kutnohorský případ, jinak Gutenberg. Přání zde ovšem bylo otcem myšlenky ne ledajaké. Po Kořínkovi hájili Gutenbergovo „českou minulost“ J. Bekovský, B. Pertlík a bibliotekář Muzea českého, spisovatel Vrťátko. Ještě v roce 1845 dokazoval na stránkách Kwětů Karel Vinařický kutnohorský původ Gutenbergův.

Přes některé rozdílnosti v názorech o prvenství se nakonec svět shodl na tom, že mužem, který odpoutal knihu od řetězu čtenářských pultíků a vytáhl ji z chládku klášterních čítáren na světlo mezi lid obyčejný, byl mohučský rodák, rytec, zlatník a knihtiskař Johann Gensfleisch Gutenberg. Při vzniku vynálezu knihtisku jistě spolupůsobilo mnoho cizích faktorů a zkušeností, ze kterých čerpal Gutenberg, neboť stěží můžeme všechny zásluhy a důmyslnost různých součástí knihtisku přičítat jen jedné osobě.

Když se později začal o něj svět zajímat, mohl jen konstatovat, že toho o něm víme jen poskrovnu. Ba skoro téměř nic.

Narodil se v Mohuči „krátce“ před rokem 1400 a zemřel až po upálení mistra Jana Husa (☻ 1415) dlouho nato pravděpodobně v únorovém nečase 1468. Je trochu symbolické, že se nám nezachoval ani jediný list psaný Gutenbergem. Neznáme ani jeden obraz, který by prozradil, jak skutečně vypadal, nevíme přesně, kde je na věky pochován. (Snad v dominikánském klášteře v Mohuči?) Zachovalo se jen mizivé procento vědomostí určující jeho jméno a zásluhy o vynález.

Víme také, že žil celý život v peněžité svízelné chudobě, neboť tisk Bible pohltil velké náklady. Jeho vynález propadl věřiteli. Gutenberg se dokonce načas ocitl ve vězení pro dlužníky. Musel to být chlápek obdařený nejen vynikající řemeslnou zručností, nadáním a neutuchající fantazií, ale i nezměrnou vůlí bojovat za svou myšlenku na mnoha frontách, s lidmi, kteří ho odmítali chápat, kteří mu nepřáli nebo mu prostě záviděli i to málo. Těch i oněch bylo všude jak naservírováno.

Za nejstarší zachovaný Gutenbergův tisk se pokládá Mohučský zlomek o posledním soudu (patrně z let 1444–1447).

Dalšími tisky jsou donáty, tehdy nejrozšířenější školní latinské gramatiky. Nejstarší tisk, jehož datum lze přesně stanovit, je zlomek Astronomického calendaria pro rok 1448 (tedy tištěného cirka 1447 asi tak za pět minut dvanáct). Známy jsou Turecký kalendář, německý Cisiojanus, Kalendář o pouštění žilou, bulla Calixta II. a Mohučské listy odpustků.

V létech 1452–1455 vytiskl Gutenberg dvaačtyřicetiřádkovou Bibli (zachovalo se asi třináct exemplářů, nemáte ho zrovna vy někde zaštrachán?), v roce 1458 vyšla z jeho dílny šestačtyřicetiřádková. Odhaduje se, že jí bylo vytištěno asi sto čtyřicet exemplářů na papíře a třicet na pergamenu. Dnes známe přes čtyřicet výtisků. Obě Bible byly tištěné dvoubarevně bez ilustrací. Stránky byly téměř k nerozeznání od rukopisných, neboť Gutenberg jako všichni první tiskaři co nejvěrněji napodoboval rukopis a nesnažil se jej ničím jiným nahradit. Však také k vytištění dvaačtyřicetiřádkové Bible potřeboval Gutenberg na dvě stě padesát znaků.

Roku 1460 vydává církevní Catholicon a o něco později Speziale Constantiense.

***

Sára je super kouzelnice, královna slov u plánů prosperity

PLÁNY

Chci to pravoúhlé

jak desku pracovního stolu

s teplým místem pod sebou

s nocí která se nepřítomně odehrává vně

se skromnou mlčenlivou věrnou žárovkou

mé „tady“ bude ono teplé místo

„tady“ bude také ukazováčkem

v suché kůži horního rtu

mé tady bude mé teď

to jsou stanovy

platné pro veškerý zbytek

DALEKOHLED

v každé ze svých samoobsluh

mám mlčky rád

zničený život jiné dívky

s nocí v očích

cigárama v hlase

frackem bez alimentů

a křestním jménem připíchlým k levému prsu

tak trochu ledabyle

náhodně

zbytečně

VÁNOCE

vetřít se do lásky kterou dostává pes

každý den v misce

stejné množství

vzít něco z něhy výkřiku když se utrhne z vodítka

utrhnout se z vodítka lehnout si

do kočárku pod podušky

vecpat se zimomřivým vyhazovačům

do kožešinových límců

být s vděkem pohlazena jako peněženka

dostat

dostat něco

něco pro kukačku

ZÁZRAK

a pak se protnou

na milimetr niterně

křišťálovou náhodou

pohledem obočím rameny

třeba

tahle kustodka a tahle dáma se vstupenkou

z dělohy okamžiku společně

porodí odsudek

usmějí se na sebe

a chvíli odsudek houpají v náručí

odsudek s teplým a bytelným zadečkem

ZBÍJEČKA

jedničky nuly jedničky nuly

nocí dní

zběsile za sebou

v mihnutích světla nezdravě bledá pleť dvora

a přece odněkud

do nikam

chlácholivý výkřik zbíječky

kupodivu

ještě

pokračování

SÁRA VYBÍRALOVÁ (*1986 v Brně) žila v Hradci Králové, nyní v Praze. Dokončuje studium francouzštiny a historie na Filozofické fakultě UK. Publikovala v Psím víně, Walesu, Hostu, A tempo revue a sborníku prací soutěže Ortenova Kutná Hora Názvuky. Nově i v Literárních novinách a u Jirky na Facebooku (no nejen proto, že dnes oslavuje samička snů svátek, ale proto, že doopravdy miluji její nezaměnitelnej psí vínovej kukuč v Paris u Moulin Rouge, s pozdravem Samuraj pro vóšukuku sound gallery gangster „juvenilní delikvent“ J. se svými klady ready je vždy jedině).